|
|
Galerie osobností
Břetislav KAFKA
Když mi bylo necelých patnáct let,
dostala se mi do ruky
neobvyklá kniha, Nové základy experimentální
psychologie,
kterou jsem usilovně sháněl a po které jsem toužil. Přání
mi splnila
patronkyně mnoha studentů v Jaroměři, paní knihkupcová Anna
Šmahelová.Snad žádnou knihu jsem nečetl tak pozorně se stále
zatajeným
dechem jako právě tuto. Již jsem věděl, že její autor,
Břetislav Kafka,
bydlí v Červeném Kostelci. Celý rok jsem sbíral
odvahu, abych ho
navštívil. Nakonec jsem se odhodlal a 16. dubna
1950 jsem nesměle
zazvonil u jeho vily. Znal jsem ho podle
fotografie, a vůbec mě
nenapadlo, že by mi přišel sám otevřít.
Skoro jsem se zalekl, ano stál
jsem proti Břetislavu Kafkovi.
Ani nevím, co jsem tehdy ze sebe
vykoktal. Podíval se na mne
svýma průzračnýma bleděmodrýma očima, jako
by se díval ještě
daleko za mne, a řekl osudnou větu: "Pojďte dál." Teď
už bylo
všechno snadné. Prošli jsme vestibulem vily a v obytné kuchyni,
kde se u Kafků většinou všechno projednávalo, jsme zasedli
za prostý
stůl.
Asi jsem začal jako většina příchozích, kteří nehledali pomoc,
ale
byli zvědaví a trochu ctižádostiví osobně poznat autora knihy
výjimečné
nejen v Československu, ale jak jsem si pak s léty
uvědomoval, výjimečné
v celém světě. Začal jsem se vyptávat
na věci, kterým jsem zcela
neporozuměl, a na ty, které se mi jevily
fantastické, až neuvěřitelné.
Kafka se vždy jen pousmál a o těch
nejfantastičtějších věcech hovořil
jako o každodenních běžných
příhodách. Jeho sdělení byla vždy konkrétní
a opírala se
o provedené, mnohokrát opakované experimenty. Často to byla
líčení tak barvitá, že jsem měl pocit, jako bych se jich sám
účastnil.
Například když vyprávěl, jak nechali subjekt proběhnout,
vlastně doslova
prolítnout, v tmavé noci lesem, a na položenou
otázku, proč není vůbec
poškrábaný od větví stromů, samozřejmě
odpověděl: " Proč bych byl
zraněný nebo poškrábaný, vždyť
všechno živé kolem mne září, celý les
září, já vidím jako ve dne."
V duchu jsem si představoval zářící les a
chtělo se mi běžet
s Kafkovými subjekty. Začínal se přede mnou otvírat
nový svět.
Jedna otázka vyvolávala další a ta zase další. V duchu jsem
si přál, aby moje první návštěva nebyla návštěvou poslední.
Měl
jsem
slíbeno, že mohu přijet za čtrnáct dnů a pak zase ...
Besedovali jsme
již jako staří známí a mně začalo být jasné, že to,
čemu se Břetislav
Kafka soustavně věnoval, je neodmyslitelné
od poznání plnosti
duchovního i hmotného světa.
Břetislav Kafka měl plno plánů,
které chtěl realizovat po skončení
druhé světové války. Ta byla přece
jen značným rizikem pro jeho
experimenty. Stačilo by neprozřetelné
sdělení: "Kafka pochybuje
o vítězství velkého vůdce," a bylo by po všem.
Nikoho však
nenapadlo, že se po skončení války bude situace opakovat, ba
že
bude v některých směrech ještě horší. Břetislav Kafka začal
obsáhlou
experimentální činnost, ale pak přišel únor 1948 a s ním
nástup
vulgárního materialismu: co nezměříš, nespočítáš, nezvážíš,
nezaregistruješ - neexistuje! Subtilní psychické procesy, často
doprovázené i viditelnou formou, některé dokonce i registrované,
odporovaly materialismu: co kdyby všechno dokazovalo existenci
duše? A
od toho by byl jen krůček k existenci Boha. Zakazuje se!
Kafka se dostal
ihned na index. Pak se zase rozpomněli, co kdyby
na tom všem něco bylo?
Socialistický tábor neměl dořešenou
otázku výroby atomové bomby. Nemohl
by se subjekt v transu
podívat do tajných sejfů a říci recepturu? Mocní
zakoketovali
s Břetislavem Kafkou, ale nepochodili. Odmítá jakoukoliv
spolupráci. Důsledek: totální zákaz veškeré experimentální
činnosti!
Tajní obsadili faru proti jeho vile, na louce vykáceli stromy,
aby na
něho dobře viděli. Občas poslali provokatéry,
kteří se
nabízeli, že by
chtěli být uvedeni do hypnotického stavu.
Břetislav
Kafka se proti tomu
dávno pojistil: jednoho ze svých
subjektů si ponechal u sebe, a dříve
než komukoliv otevřel dveře
domu, subjekt hlásil: "Pozor!" nebo "Nebojte
se!"
Abychom byli spravedliví, Břetislav Kafka měl i jednoho tajného
ctitele
mezi mocnými. Ten se k tomu sice nikdy nepřiznal,
ale občas zařídil, že
do Červeného Kostelce přijel po kolejích vagón
papíru na další vydání
Nových základů experimentální psychologie,
takže po roce 1945 kniha
vyšla celkem v 17 vydáních, i když v tiráži
se stále objevovalo stále
jen 11. vydání-dotisk. Celkový náklad
knihy byl 500 tisíc výtisků. Tímto
mužem byl Václav Kopecký.
Byl
svéráznou postavou v šedi komunistické
byrokracie. Jeho
pomoc byla neoficiální. Do oficiálních rozhodnutí se
neodvážil
zasáhnout. Po posledním vydání je kniha vyřazena jako
ideologicky
závadná ze všech knihoven. V Univerzitní knihovně byla
půjčována
jen na zvláštní povolení.
Až do roku 1967, do roku Kafkovy
smrti, jsme se takřka pravidelně
stýkali. Samozřejmě, že mě zajímalo,
jaká bude budoucnost
problematiky psychotroniky. Břetislav Kafka říkal,
že subjekti
nejednou předpovídali, že koncem 80. a v 90. letech, tedy
koncem
století, nastane velká renesance tohoto oboru. Měli pravdu.
Nakonec se mi dostalo velké cti, že jsem jej doprovodil na cestě
poslední na červenokostelecký hřbitov a nad jeho hrobem se s ním
rozloučil.
Břetislav Kafka byl v oblasti
psychotroniky výjimečnou osobností.
Snad mu někdo může vyčítat, že jeho
postupy nebyly tzv. vědecké,
ale v žádném případě neodporovaly zdravému
rozumu. Dejte na
váhu zdravý rozum a vědu a odpovězte si sami, která
miska musí
převážit. Od své první návštěvy u Kafky jsem přečetl hodně
seriózní
literatury o psychotronice od nejednoho nositele Nobelovy ceny.
Ačkoliv jejich práce Břetislav Kafka neznal, přesto v základních
otázkách nebyl s nimi nikdy v rozporu, ba naopak lze konstatovat,
že se
nikdy nenechal nekriticky strhnout sugestivními výpověďmi
byť i
znamenitých pokusných osob. A když čteme publikace
o nejmodernějších
výzkumech, např. H. Puthoffa a R. Targa,
předních vědců ze Standford
Research Institutu z USA, nebo
Moodyho knihu Život po životě,
zjišťujeme, že mnohé z toho Kafka
nejen znal, ale co více, odexperimentoval a experimentálně
prokázal. V oblasti hypnózy není u
nás většího badatele, než jaký
byl on. Břetislav Kafka neznal moderní
metodické postupy
uspořádání pokusů, např. dvakrát naslepo, ale tam, kde
měl
v provedený experiment nedůvěru, provedl jej znovu a jeho průběh
dal
kontrolovat dalšími subjekty v hlubokých hypnotických stavech.
Ti přesně
rozlišovali, kdy jsou výpovědi pokusné osoby v souladu
se skutečností a
s fakty a kdy se pokusná osoba obrací ke své
fantazii a fabuluje.
A za co jsme mu snad nejvíce vděčni? Nejen
za to, že odhalil
nepoznaný fantastický svět našich
duševních rezerv a bezmezné
mohutnosti duše, ale především za to, že
rozkryl jednotný etický
kód v každém z nás a že v oblasti svědomí
není variability, není
moje, není tvoje, není naše, není vaše
svědomí, ale je jedno
univerzální svědomí, ke kterému se často
velice těžce
propracováváme. Jednotný etický kód a
univerzální svědomí
podmiňuje to, čeho mají mnozí v dnešní
zmatené době plná ústa
a čemu vůbec nerozumějí: svobodu.
Zdeněk Rejdák
Článek z časopisu Rodným
krajem č. 3,
ročník 91
 |